Arno Stern, francouzský pedagog a myslitel, se nyní dožívá 95 let. Konečně jsme se dočkali českého překladu jedné z jeho četných publikací. Jde o útlý výběr z textů a přednášek, který vhodně představuje jeho základní myšlenky. Představuje principy, na kterých stojí jeho program Malování jako hra - Jeu de peindre, ukazuje zákonitosti formulace a vývoje malby u dětí i dospělých.
Jelikož v letošním roce ČAA garantuje Výcvik v Jeu de peindre, krásně se tak završuje představení jedné osobnosti a jednoho přístupu, rozšířeného v západoevropských zemích.
Knihu si můžete objednat přímo v nakladatelství Malvern.
--------------------------------------------------------------------------------------------------
Chuť malovat je vlastní každému člověku. Tradiční výchova, především ve škole, se snaží směřovat tuto přirozenou potřebu
k umění. Zamezí-li se tomu, může se vyvinout zcela jiný projev, který Arno Stern nazývá stopou. Na rozdíl od uměleckého díla
není stopa určena nějakému příjemci. Vzniká z pravlastní potřeby člověka projevovat se tvůrčím způsobem a obrací se výlučně
k samotnému malujícímu člověku. Pokud se stopa může rozvíjet bez vlivu vnějších faktorů, člověk si uvědomí plný potenciál
svých schopností a svou nezávislost na úsudku ostatních.
Arno Stern považuje sebe sama za někoho, kdo při hře s malováním slouží, kdo malujícího nepoučuje, ani jeho obrázky
neinterpretuje. Oblast jeho výzkumu, výrazová semiologie, zkoumá zvláštnosti, atributy a procesy formulace. Během svých
četných pobytů mezi obyvateli pralesa a pouště (mimo jiné v Peru, Afghánistánu, Mexiku, Guatemale, Etiopii, Nigérii a na
Nové Guineji) mohl Arno Stern prohloubit své poznatky z každodenní praxe v ateliéru a rozšířit je v univerzální strukturu.
Tuto knihu doporučujeme všem, kdo se setkávají s kreslícími dětmi – rodičům, vychovatelům, pedagogům –, nebo těm, kdo
chtějí podpořit dospělé, aby znovu objevili radost z malování.
Když Arno Stern v roce 1946 jako tehdy 22letý mladík začal pečovat o válečné sirotky v jednom pařížském dětském domově,
netušil, že se tak nastartuje jeho neobyčejná kariéra. Bez jakékoliv představy o svém úkolu nechal děti malovat. Již díky
prvním zkušenostem si uvědomil důležitost této hry – a také skutečnost, že je k ní potřeba vhodnějších podmínek. Vynalezl
tedy zvláštní zázemí – stůl s paletou a ochranné stěny. Zrodil se ateliér, prostor s nesrovnatelnou atmosférou, který dodnes podněcuje
jak děti, tak i dospělé k tomu, aby si hráli s malováním, a umožňuje jim prožívat vlastní spontaneitu.
